Pluj, duše znavená, ku Elysia říši,
své kotvy neslyšné spusť na dno věčných řek,
pal světských bolestí kde pokojně se ztiší,
kde jednou vteřinou je nenávratný věk.
Plyň širým vesmírem jak asteroid skvělý,
své tíhy pozemské a rmutu zbavený,
kde síla s věčností jsou všemi archanděly
a mystickými hlasy slaveny.
Pij sladké rekviem, jež z číše smrti šumí,
a mírem oděj se jak v běloskvoucí šat,
sni spánkem duševním své nejkrásnější dumy
a uhas žízeň svou a po pravdě svůj hlad.
Vstup před trůn nejvyšší jak navrácený z cesty,
jenž zbělen pokáním tu stane o holi,
zář oslniž tě nad božími městy,
zhoj srdce tvé, ať lidsky nebolí.