Jdou vody, hlučně jdou a nesou žalost lidí
a všecko mizí do dálky, kam nikdo neuvidí.
Jdou po obzoru hrady, vsi jak řada bludných teček
a touha moje chvěje se jak světlý praporeček.
Jak plachý sen se zrcadlí v nich hybné nebe s mraky
a ve splynutí s vlnami se tratí navždy taky.
Vše zchváceno je proudem tím, i luna mlčíc plula
a její stín tkvěl na vlnách jak líce utonulá.
Dešť stříbrný – sbor jejích hvězd – se v jejích stopách ronil,
však více stínu mrtvého už v proudech nedohonil.