Vějice pudru, šept a smích,
který se jako motýl zdvih’
z rozvitých zubů, retů,
svítivá hrdla, ramena,
plynutím noci zmámená
na nízkém taburetu.
Vějice pudru. Pýř a běl,
jako bys plné oči měl
sršících slz a světel,
jako by pouze pro chvíli
rozkvetlé barvy mísily
pohanka, mák a jetel.
Jako by pablesk atlasu
v němém svém boji o krásu
vítězil plachou zbraní,
z které se roní bledý svit,
již možno tasit, vzduchem tít,
krev ale neulpí na ní.
Duchová souhra skel a svěc,
spektrálně zřená každá věc,
pro kterou není jména,
u kteréž smyslů jepice
hynou, svá křídla věsíce,
rozkoší unavená.