Vějice pudru, šept a smích, který se jako motýl zdvih’
z rozvitých zubů, retů,
svítivá hrdla, ramena, plynutím noci zmámená
na nízkém taburetu.
Vějice pudru. Pýř a běl. Jako bys plné oči měl
sršících slz a světel,
jako by pouze pro chvíli rozkvetlé barvy smísily
pohanka, slez a jetel.
Jako by pablesk atlasu v němém svém boji o krásu
vítězil plachou zbraní,
z kteréž se roní bledý svit, již možno tasit, vzduchem tít,
krev ale neulpí na ní.
Duhová souhra skel a svěc, spektrálně zřená každá věc,
pro kterou není jména,
u kteréž smyslů jepice hynou, svá křídla věsíce,
rozkoší unavená.