Dal síle svojí cansóny takt limousinsky sladký, jak ratolesti kladl by a květy mezi řádky, med vřesů jak by provencských se rozdýchal zde vlahý a lázeň smyslům připravil, kam vstoupily by nohy.
Dal krystalům svých sonetů, jež světelně se mění, to nejútlejší, nejbřitší a čisté vyhranění. Dal hybnost svojim sestinám, krev madrigalů zpěnil a přehluboko význam slov ve věčnu zakořenil.
Však lásce, což jest jejího, se vzpíral dosud dáti, daň životu, jíž povinni jsou hříšnici i svatí, byť trpělo tím bez míry – neb vzpouru život trestá – to nejpyšnější ze srdcí, jež tloukla ve zdech města.
Však bylo jaro. Šeřík kvet’. A glycinie kvetly a lustry šumných kaštanů jak s rozžatými světly, ve středu zahrad zářily mdlé oranže a třešně, po tmavém modrém azuru šly bílé mráčky spěšně
a Rhôna, plná jarních vod, jež hučely a hřměly jak před zápasem gigantů se skalnatými těly. Ta kypré břehy věnčila svou sněhobílou pěnou, dnes žijíc touhou ztracenou a znovu nalezenou.
A jiřičky a skřivani ve vzduchu teplém, vonném, ti oživili nebesa nad krásným Avignonem, až zdálo se, že voda, vzduch i ševel trav a křoví ku síle pojí života i sladkost bájesloví.
Jen šedý klášter Klarisek ten necítil víc jara, zde tupé času míjení je prázdnost bezetvará, jsou svatí z bílých mramorů tu ledoví a němí a serafům vír mystický tu věje perutěmi.
Tam mučedníci neblazí jsou extaticky vzpjati ku jakýms prázdným výsostem, kde nelze umírati. Má bledé zlato monstrancí lesk třeštivý a krutý a duhy záře okenní jsou smutně rozdechnuty.
Van korouhví a bílých svěc, toť modlitba jest jejich, tíž nutí dvéře železné, by vzdychly ve veřejích, dřív za sladkým snem života než s lomozem se zavrou Den jarní v chrámu Klarisek. Den první schůzky s Laurou.
Cookies on Poetry Cove