Dech teplý, opojný tu z travin vál a vřesu,
zněl chorál obsáhlý a pantheistní z lesů
a bubny řek
ty hřměly dušeně a čechral vítr leny,
a v tahu oblaků sen sám jsa zakuklený
svá roucha vlek’.
Luk všecky sílice se v jedné směsi roní,
hmyz tajně účasten na skladbě polyfonní
co spodní hlas,
pláč ptáčete, jež stesku svému hoví,
jsa opsán v žití výraznými slovy
se lil a třás’.
Květ kalin tanul v nejčistší své běli,
krev na rtech modřín, mák a růže měly
svých vnitřních ran.
Svou nahost žena ucítila hebce
a v studu temném zvěděla, co šepce
k ní velký Pan.