Napadalo s hrozných výšek smutné dolů peří,
do všech oken pohlíželi andělové šeří.
Zachtělo se tělům stonat, soucitem se hojit,
k probuzení loutny staré slabě struny projít.
Přísti hovor ukrývaný s neživými tvary:
Slyšte, duše mrtvých věcí, příběh jeden starý!
Starý, starý, velmi starý, dlouhým věkem smytý,
kterýž nikdo z lidí neznal, žádným nezažitý.
Zachtělo se tělům našim bolest míti z toho,
čeká-li se bez nadějí věrně na někoho.
Odkud přijde? Vážný? Smělý? Zjinačil se v líci?
Zdali známá echa vzbudí chodbou kroky znící?
Prve ještě, nežli vstoupí, zaševeliv šatem,
nerozptýlí práci ducha ve snu započatém?
Napadalo s hrozných výšek smutné peří k zemi
na raněné, zůstavené v polích nadějemi.