Je potok, který teče kol, tak ledový a sklenný, v něm barvy světa chudého se zdají potopeny: ta ocelová obloha bez jásavosti světla, jež jak by tónem tlumeným a jediným jen květla,
a tmavé lesy jehličné, jež divnou hloubkou tanou, v nichž umírají ozvěny za krátkou střelnou ranou, i hory sivě modravé, jež dotknuly se nebe, jak položivše pojem snu a prázdna vedle sebe;
i země, jíž by sákla krev, tak zrudlá a tak těžká, i chaty, lidé zamlklí, mdlý obraz všeho dneška. Je potok, který teče kol, tak ledovitě cizí, stesk neprobouzí z míjení, je lhostejno, proč mizí.
Je bez tišin a bez vírů. Bez hlubinného taje. Ni s jeho krutým povrchem si luna nezahraje. Kraj nezavlaží, neschladí a neosvěží pěnou tu zemi vyschlou rozením a věkem unavenou.
A pod olšemi divný stín, pln zrádnosti a šalby, ač nemá, co by odhalil, co smyslům zastíral by. Ni ryba hbitá, neklidná a s prismatickým svitem se neobjeví, rušíc mír, kdys na dně křemenitém.
Nic, co bys okem poznačil za blízké tvarům žití, v té trudné vodě mrazivé se plynout neucítí. A hluk té vody hudebně je bezbarvý a pustý, jak melodický polohlas za sevřenými ústy,
tak trochu nářek, trochu hněv i odevzdání němé, jímž dlouhou píseň života však nikdy nezavřeme... A jaká voda, taký vzduch. Též prochladlý a krutý, jsou duše střemch a duše lip kams jinam vydechnuty,
tak příkře v něm a nehybně se zračí formy hmotné, let ptáka jako černý šíp jej mlčenlivě protne. Všemu, co k nebi vzpíná se, vzduch odpor klade tuhý, v něm neplanou dost červánky a dost nehýří duhy,
v něm zvony přísně sladěné jak bez chvění by zněly, jak nebylo by večerů, jež slaví před nedělí. A přetěžce se tento vzduch jak skalní voda loká, víc drtí nežli vzdouvá hruď, jsa vdechnut ze hluboka.
A jako voda, jako vzduch, tak chudá země suchá je zvýrazněním hořkosti a spoutaného ducha, jež pod zákony krutými se bez protestu svíjí. Čas na troud ji dřív vysuší, než trochu ovlaží ji,
by sporá stébla vydala, z nichž vymetají klasy, a plamen máku prchavý by v muce zažehla si; by zavoněla po krvi a po chlebě a dýmu od zasládlého výdechu až k tomu nejtrpčímu.
A jako země člověk též pod osudovou mocí svá chmurná dědí zasnění jaks po pradávném otci, svou sílu tuhou, nezlomnou, však nevolnicky tesknou, svou duši, v níž jak v propastech dna záhadná se lesknou,
svou lásku, jíž se vymknul svět, svou touhu, která mučí, i život, který každým dnem je marnější a chudší. Jde voda, krajem tekoucí, tak ledová a sklenná... Zem’ velí trudná, otcovská, bys klesl na kolena!
Cookies on Poetry Cove