V hlubokém úpadu, kde stárly hory,
se sešlo šeré koncilium stínů...
Hřímalo v dáli... Kusé rozhovory
zadusil vítr, zbloudiv v úžlabinu.
Táh’ dusný soumrak... Bylo novolunní...
Mihlo se časem siné blesku hádě...
Usnes’ se koncil: Vyletíme z tůní,
a skupíme se v opuštěném hradě;
vyčkáme čas, až herold bouře přijde,
zděsíme všecky do skal vtisklé dvorce,
zář požáru až nad prahory vyjde,
tmou zapřeme checht Ďábla-Divotvorce.
A padnem na města a ovineme chrámy
a staré domy zalijem a světla uhasíme
a výři vyletí a meluzína s námi,
jež kvilem probudí, kdo bezstarostně dříme...
Pak dálným okruhem se navrátíme k tůni,
kde lkavé bludičky nás očekávat chtějí!!
... Blýská se temnem... Mrtvé novolunní...
Vzdálená mračna občas z hloubky hřmějí...