Na blízku kaple. Kolem zázrak léta...
Chtěl bych mít rozsahy... Když květy v barvách křičí
a v pyšných obloucích ráj opeřenců vzlétá,
chci slávu oblačnou a mladé zdraví býčí.
Chci splynout s řekami a s hmyzem v srozumění,
poslouchat Zemi, v které vulkán zraje,
být všady přítomen při slavném otevření
mateřských hrud, z nichž míza píseň hraje.
Jsi, bože? Nejsi? – Nejsi-li,
jsem silen dost, já nebesům dám sebe,
mé tělo mravenčí sic roky zabily,
však duše vzrostla bez míry, až překlenula nebe!
Nad nedosáhlé prázdnoty, kde příchod hvězd se tuší,
kde volnost tělo spaluje v končinách jasnozření,
kde neměří se hodiny mdlých, efemérních duší,
kde – vari, červí závrati! – nic, nic nade mne není.
...Na blízku kaple... Kolem hudba léta
uspává nemoc mou, jež bledé tělo sboří...
Jsem rodák mrtvého, však největšího světa...
Na blízku kaple, v kapli olej hoří...