Na úzké stezce jsme se potkali
nad řvoucí hlubinou, v níž nešlo sejíti
a kalné víry dole plakaly,
v nich pluli mnozí Hněvem zabití.
Jak byla světlá. V rukou voskovici,
uhlové oči vášnivě jí kvetly,
já po ní rozevřel své ruce žadonící
a stesky za ní s šumem ve vír sletly.
Dál jíti nemohla a drobné ruce její
se třásly úzkostí a oči pomoc chtěly...
(Ty tůně bouřlivé se jedovatě smějí
a časem rozchlípnou svůj jícen ke dnu celý.)
Čas krátký k rozmyslu i k loučení!
Čas krátký k lítosti za všecky viny!
Já v čelo vtisk’ si svaté znamení
a dobrovolně vrh’ se do hlubiny.