Jen šíro tiché, šíro oceánu,
v němž ve závrati náhle člověk tuší
své tělo – hmotu – hroudě odervánu,
dech neznáma a nesmrtelnost duší.
Jak pokojná je, usmířlivá, měkká
a slavnostní, když světla planou v ní,
všem velký úsměv s její výšin stéká,
jak vznešené by úsměv královny. –
Když pomyslím: Tak bloudit její plání
a nemít naděje, že meta dozírná,
jen věčný kosmem let a v nic se propadání,
vždy zmocní se mne úzkost nesmírná...
...jen řícení se v prázdno nekončící,
kde jenom mrtvé světlo planet jásá,
...vždy úžej tisknu k zemi údy chvící...
Je veliká, je hrozná tvoje krása!!