Tak silné podnebí vlást bude v zemi této,
že vlivem tajemným se smysly zocelí,
krev stoupne do varu, až přiblíží se léto,
pleť bílou sžíhajíc a kryjíc pocely.
Tak křehké ovoce nás šťávou svojí zmámí
a lázeň aetherná v nás srdce omladí,
i bude sídliti klid nesmrtelný s námi
pod hvozdným klenutím a v chladu kapradí.
A bude stříbro hvězd, jež v zodiaku třeští,
svým zrakem záludným k nám mlčky zírati
a mana bílých par nám klesat v teplém dešti
do líchy zkypřené a čpící souvrati.
Pak rouno osení zem ošatí a zčeří,
vzdech vonný oprostí, jenž tane v jeteli,
a člověk, stanoven být králem zemské zvěři
s ní žitím zamlklým se úzce spřátelí.
A vítr zvedne se, vše očistí a schvátí,
blesk temna rozdělí jak fosforečný had,
trůn duhy v obzoru kdes bledý bude státi,
mír vážný, pověčný nad duší panovat.
Tu láska zrodí se jak Afrodita z moře,
vše smysly mužovy jed sladký omámí,
a bude matkou pak všech rozkoší a hoře,
jsouc požehnána mezi ženami.
I smrti dlaň, vždy vlídné a vždy něžné,
z všech věcí světa stálé jedině,
když dospěl čas, svou úrodu si sežne
na roli v nové, volné otčině.