Juž vzkvetla duha míru bledolící
a temný náraz vzbudil moje smysly...
Já pro ratolest pouštím holubici
– truchlivý Noe z prahu archy syslí.
Vzduch silný je, až zachvacuje mdlobou,
o, bože otců, chraň mne před úzkostmi!
Mír divný, bezhlasý jde z polokoulí obou,
zem nová zmrvena je masem lvím a kostmi.
Zem nová sílu má: co ráno vzkvetlo, zraje
a ještě tentýž den se plody kácí samy,
planeta světlem přesycuje kraje,
kde páně duch se vznášel nad vodami!
Však já jsem, pane, slabý, se svou zvěří
vzduch lokat takový, jíst zimničné ty plody
a vůní mřít pod obrovskými keři!...
Ta zem je sama krev, ta nemá více vody!
Vysoko stály spousty hněvu tvého,
až do hor plily svoje lastury,
a ty teď po dnech soudu bolestného
chceš marné zemi žehnat se shůry!
Ta zem je nyní strašným rájem síly!
Je zapotřebí, stvořiteli dobrý,
sem těžké motýly, by slávu slunce pili,
zvěř větších tlap a klů a smyslné sem obry!