Bez plání hvězd, jež do kosmu se noří
co bludic pouť po indychovém moři,
jež vábí břeh,
bez plání hvězd jsi závratná a hluchá,
jak sama smrt si podmaňuješ ducha
a tajíš dech.
Jsi lékem všech, kdo ochořeli z touhy,
jež znavil pohled do budoucna dlouhý,
či pohled zpět,
tvou hrůznou sílu cítí slaboch každý,
jsi schopna díla mlčelivé vraždy,
když v snách je svět.
Tvůj černý háv ti mrtvě s beder visí
a maska slepá stíní tvoje rysy,
tvůj smutný zrak,
v spoušť kadeří, jež vnitřním váním vlají
a přes vrcholy horské zasahají
až do oblak.
Jsi stanem těch, kdo šílenstvím jsou jati,
kde duše jejich může přebývati
a píti hluš,
tmám vydat čirým srdce svoje bolné,
jež vlna temnot naplní a prolne
a uspí už.
Jsi ložem mým, kde milenka má marná,
má společnice strašná, nerozdílná
jest samota,
a její muky, rozkoše a stavy,
snů féerie, hlas slávy rozléhavý,
vznik života.
Jsi rakví mou, jež zasuta jest v hlínu,
jed nejtěžší, jenž přimísen je k vínu
na stole mém
a jehož pohár k zdaru smrti zvedám,
ach, nápoj rmutný prve od úst nedám,
až padnu něm...