A už je ticho. Ani hles se z hlediště sem nezanes, že smutno je i tobě, a tu teprve procitnou
a hnou se tužbou ješitnou i šaty v garderobě. A domluví se, zateskní ta roucha mdlá i groteskní
i opustí své skříně, tu chodí černou dvoranou a třásně jejich zavanou po mošusu a víně.
Jen vítr takřka neznalý se do jich cípů zahalí a mizí v gázu řídkém, a v kyvu téměř zdánlivém
jen pohne trochu tkanivem, tu rukávem, tu lýtkem. Ta jejich mluva tajená, jež příliš mnoho znamená,
má trochu smutný přídech, v nich lítost, zdá se, přebývá, jež chví se jako tětiva tak jako v živých lidech.
Co první vyjde ze skříně se rdíc a bělíc nevinně, jsou Marketčiny šaty. Jen jeden divák z desíti
v té chůzi bolest necítí a smutek vrchovatý. A šatečky ty na chvíli se ku Faustovým nachýlí
jak hlava rozesnilá a krajky jich se povznesou se přirozenou noblesou, kde dřív as ňadra byla.
Však maska Fausta mrzutá, ta na věšáku nedutá a míjí slova vroucí, že člověk cítí v chvíli té
své srdce ležet ubité, neb neslyší je tlouci. To lepší se být podobá ta situace pro oba,
jež ran se nedotýká! Tím znechutí se pokusy a Faust se nutit nemusí do pósy urputníka.
Až ve hlubině šatníku ruch jímá plavou tuniku a jemné vlny dělá a žena krásně zločinná
tvé srdce jitřit počíná, jež roucho ono měla. Ta říza liší podstatně se od všech, jež jdou po šatně,
že hořekovat nechce. Eh, Lukrecie zkušená, je hrdlička i hyéna, jež usmrcuje lehce.
K ní jako pendant veliký pak vysílají šatníky svou Orleanskou pannu, jež praví: dřív, či později,
když neumdlím v své naději, se mučennicí stanu! I bude známo, cožkoli se dotýká mé mrtvoly
i skutkové mí hrozní a interesu domohu se na zemi i na bohu já svatá kuriósní.
Pak ještě jeden dívčí šat po sále jal se smuten vlát a blouznit s mužským stínem, což budí vážné obavy
pro pobouření pohlaví na oddělení jiném. Šat Julie. O jaký žel to z její klína vyhlížel
a z její boků dutých! O jaká hloubka milosti nás dráždí u těch bytostí od smrti zakřiknutých!
To proti tomu jiný klid je možno vsát a uchopit na oddělení druhém, kde visí mužské obleky
tak promíchány bezděky tím oním dobrodruhem! Ten klid tak draho přijatý je přenešen i na šaty
a není vtělen slovy. Jen o dva v řadě hřebíky je vzdálen Jago veliký od masky Othellovy.
Zas o dva, o tři nejvýše je dlouhé roucho Ježíše jen zřídka ku hrám vzato a že by v tom kdy život byl
a krve hlas a souhra žil, je těžko myslet na to. Neb naše duše ubohá, ta těžko myslí na boha,
kde ensemble je světský. Jen rty nám prázdně šelestí, ty kotvo svatá v neštěstí, o, spas ty duše všecky!
Ať žili už, či nežili pro pastvu duše na chvíli jen z fantasie vzaty, když nitro v nocech krvácí
v těch temnotách a stagnaci, o, svatý, svatý, svatý!...
Cookies on Poetry Cove