Zní se zvonice bim, bam-bam
a noc je strašný, pustý chrám,
jejž valné mraky klenou,
tma proudí jako příliv vln
a člověk skládá smutku pln
dnem hlavu unavenou.
A se zvonice bim, bam, bim:
vy, lidé, spěte s žalem svým,
s ním vzbuďte se zas k ránu;
na loži hlava u hlavy,
noc z vašich snů si vystaví
svou strmou slavobránu!...
Už mlkne zvon, ční do tmy věž,
a srdce, zdá se, mlkne též,
jen tetelí se v hrudi
a nyní kouzla, vidění
noc tuto rázem promění
a přístrachy se vzbudí.
Lká sova ze sna „hú a húú,“
neb složila jest přísahu,
zde neříci nic více,
vlá nyní volně, vladaří,
má závoj mrtvý po tváři
noc černá bez měsíce.
A její šlář a její šat
ve čtyry strany jme se vlát
a těžký fluid šíří...
Tu slétnou v slasti znavené
k ní na trůn černý z ebene
tmou zpití netopýři.