Jak mrtvé smutky by kol pluly,
žal v kontraaltu utonulý,
ve vyschlém hrdle zakletý,
noc duše jak by vládla pustá,
ni jedna z hvězd kde nevyrůstá,
ač byly do ní vysety.
Tak němý slavík, duse v těle
své srdce hoři obšumělé
a tichostí svou zkrušené,
jen fysicky je poután k světu,
jen tupá hmotnost ještě je tu,
co víže dosud. Duše ne!
Mír s bolestí tu spolu kvasí
a nad smrtelným ložem krásy
to plynou trapně hodiny.
Sám démon, který mluvu vzal mu,
zde sloučil tisíc hřmících žalmů
na němý, jeden jediný.