Snad je to rok, snad deset let je tomu,
já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal,
že téměř neživě jsem tehdáž došel domů
a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal.
Že bylo prázdno k sešílení v poli,
že bázeň má se ve cval chtěla dát
a v rozcestí na shnilé vztýčen holi
že truchlil černý Krista majestát.
Že za vsí pes se slepě díval na mě,
snad byl tak stár, že nemoh’ strážně zavýt,
a mrtvě jazyk zmítal se mu v tlamě...
Těch slepých důlků nemoh’ jsem se zbavit!
Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo.
Proud slzí psích se potom za mnou plouží
a ticho jemu břehy navalilo...
Můj vlastní obraz sinal v černé louži...