Vlá na Siónu jemný šer,
ne ranní zář, ne navečer,
mdlí muži jsou i ženy
a na prostranství veškerém,
jak hudba šla by ethérem,
můj lide vyvolený!
Můj lide, čas, ó čas je již,
že příliš dlouho krvácíš,
se bůh tvůj rozpomíná
a z vůle tvé tě zavolá,
kde sladké slunce plápolá,
do země mandlí, vína.
Zas dlouhou pouští řadu let
se duše bude bát a chvět
před neskončenou dálí
a bůh tvůj Sinai promění
a ohlásí se v plameni,
jak pozouny by hrály.
Pak pokrm bílý udělí
vám mnoha svými anděly
se smutnou září v líci
a v úsvitu Vás zastane
svým darem trochu zlekané
a man hu? volající.