Mír ospalý... A jsme tu sami v lese...
Tvých očí záhrobí ti závidí jen laně,
tmy korunami pozdravení nese
ohromně sladký, bledý Anděl Páně.
Dej mi své ruce, já je temně skropím,
hebounké, slabé jako růže z ledu,
jak bílé boky poraněné kopím
svou krví hříšnou, kterou na rty svedu.
Jde Anděl Páně v šumu zpátky kolem...
– zvon skleněný tak s klenby stržen kvílí –
a uzří omdlívat nás velkým, slastným bolem
a tajemstvím: Jsme dosud? Či jsme byli?...