Mír ospalý... A jsme tu sami v lese...
Tvých očí záhrobí ti závidí jen laně,
tmy korunami pozdravení nese
ohromně sladký, bledý anděl páně...
Dej mi své ruce, já je temně skropím,
hebounké, slabé, jako růže z ledu,
jak bílé boky poraněné kopím
svou krví hříšnou, kterou na rty svedu.
...Jde anděl páně s šumem zpátky kolem
– zvon skleněný tak s klenby stržen kvílí –
a uzří omdlívat nás velkým slastným bolem –
a tajemstvím: Jsme dosud? Či jsme byli?...