Již celý svět jest síly mojí sytý,
mé strašné skutky do dějin jsou vryty
a v krvi hoří,
má vnitřní lítost není dosti měkká,
však skála Elby ve své výši kleká
a zírá k moři.
Jsem silen v sobě, třebaže jsem jatý!
Dešť plíská fádně v okno komnaty
a úpí vichr.
Já u Lipska stál jeden proti čtyrem,
to naplňuje relativně mírem,
víť car i Blücher.
Sám proti čtyrem. Taká karta padla.
Má velká sláva uhasla a svadla,
krev proudí řekou.
Jsem pyšný jen a pohrdám svou strastí,
však nemám, bůh ví, leže ve propasti,
snad lítost měkkou!
Než skála Elby nezná mého nitra,
ta zírá k moři včera jako zítra,
jež ze dna hřímá
a lhostejně se chová k mému stavu
a pýchu mou, mou osamělou slávu
mi neodjímá.
Jsem sám a sám. Hle, jaká padla karta!
Smrt pozdravuje suše Bonaparta:
zdráv, Sire, buď!
A strašná marnost, strašná marnost bytí
jež při vstupu se do podsvětí cítí,
mi dusí hruď.