Marně tápu, proč je v srdci vlaho
jako v jizbě slabé rodičky,
jako divem uzdravených blaho
v mechu vetché, němé lavičky!
Proč se mi zdá, jak by anděl v hrudi
dotýkal se rtoma krve mé,
proč mne k cestám nejdálnějším budí
nevím kdo, jenž pláče: půjdeme?
Vydáme se na takové cesty,
bůh ví kam, však buďsi kamkoli;
fantastové jdou tak pro nevěsty
daleko, kde duše nebolí.
Nežli dojdou, srdce rozplyne se
dlouhou tuchou jako plavý dým,
nevěsta se smutně v oblak vznese,
aniž slova darovala jim.
Nikdo neví, jestli kdy se vrátí,
mračna plovou věčně věkův dál...
Zbloudilci se budou usmívati
v polosnách... Což, já jsem miloval?...