Když vosí báně přestaly se chvěti
a noční únos jakž takž prozrazen,
ze žlabů skal lkal vítr vypuzen
jak pod vodou zpěv pohrobených dětí,
když temné pánvi, v níž se stříbro smálo,
lakomec chystal spánek do hlíny,
kde bahno hříchem dusíc rostliny
pod bublinami plynů usínalo,
tu jemné můry, o nichž nevíme,
se znakem smrti vrátily se z honu
a chtíce usnout v květech svadlých tónů,
se motaly po hrobech touhy mé.