Pochmourné mlýny, kdo vás v poušti stavil,
kdo v pohyb uved vaše kolesa,
po mrtvé řece černé zrní plavil,
by mlely jste je, to ví nebesa!
Kdo bydlil blízko, aby mouku prosil,
a vítr vpustil, jenž by plevy hnal,
kdo chléb z ní jed’ a kůrky slzou rosil
a srdce tisk’ a boha proklínal?
Kdo koryto strh’, lopaty vám zlomil,
dal červy prorůst svadlou podlahou?
Kdo s uzlem touhy stěhoval se sto mil
pro vaši dlouhou píseň neblahou?!
A – mlýny duše! – kdo vás znova vzbudí,
žernovy těžší tamtěch otesá?!
Kdo jiný přijde s novou touhou v hrudi,
mlád blaženě... e – to ví nebesa!