Jak starý, hajní mrtvý mlýn se zetlelými koly,
jimž voda šumná uhne se a jinam cestu volí
a skrývajíc se v lopuchu a nesečeném proutí,
se zdá jen mrtvou silou být, již nelze obživnouti.
Jak pustý mlýn, jenž nicotu kdys drtil místo žita,
jen věčnost marně proudící hnal v dávnu přes koryta,
tak umlklo v mé duši jest a popudu v ní není,
neb okov žití dosáhnul dna mrtvých okamžení.
Kol mlýna hořké ticho čpí. Háj na kolenou klečí,
jsou rozptýleni po světě a pomřeli už mleči
a násyp zrna poslední jak roků šum se jeví,
jsou vírem prázdna odváty i pohankové plevy.
Jen nad žernovem zvětralým list olšin chabě šlehá,
což velmi vzácná pro smysly a výmluvná je něha.
Po hřmotném tempu života jdou mrazné stance hlucha
jak z mystického neznáma do mystického ucha,
po prudkém tanci pěny, vln, po ranách síly hybné
smrt pouze k čelu života se s políbením shýbne.
Je zastavený hluk a cval a do lopat se vzpírá
jen tíha valné nicoty a výška všehomíra.
Jsou prázdny pytle. Vítr v nich. I prázdny koše secí,
prach jako flór se ukládá na čnění hran a věcí.
Na chvostné jedli prastaré jen úpí doupňák sivý,
jak v označení myšlenek, jež zbyly ještě živy.
Jde odtud cesta-necesta. Jde hložím. Trním. Pískem.
Za sněním žití vzdáleným, v snu ústíc smrti blízkém.