O mladost, šláři mlhavý,
jenž halíš moje představy
do kouzelného mžení,
tvé snění schopnost větší má
zřít duševníma očima,
co dnes už zříti není.
A vjímat letmý věcí kyv,
jej chápat jemně, jako dřív
se lidským smyslům dělo,
sil země cítit klokot, var,
vždy živoucí, byť zrůdný tvar,
všech věcí duch i tělo.
I slyšet tajné mluvy spád
znít odevšud a odnikad
a chvět se k svému mozku,
směs rozkoše v svých prsou mít,
když nepoznaný jihne cit,
jak tání sněhu, vosku.
Zřít živé vrchy v mysli čnět,
žhnout oheň pyšně, tuhnout led
a vichr čelit vodě,
vln stavbu vrátkou vidět růst
a z očí svých a ze svých úst
vlát žízeň po svobodě.
Znát mračen tah, směr bludných cest
zář v modré dálce bílých měst,
sen z trópů přišlých lodí,
tříšť amethystů, rubínů
ve předposlední hodinu
když slunce bleskem hodí.
Třpyt astrální a luny klam,
jež mrtva je, ač trůní tmám
a mořím této země,
pít mythus dějů, kvas a šum,
jak vynáší se k nebesům
a hřímá z hlubin země.