Dým po nich zbyl a puch nasládlé krve,
má rána hluboká a palčivá...
Dřív, nežli odešli, mne potupili prve,
pak vzali štíty své a kyje, kladiva
a do hor zašli, ohně udupali,
na pláště zbrocené se kladli po stráni...
Však dobroditel neznámý kdes vyvolával z dáli:
Hahó! Kdo může, ať se zachrání!!
Pak bílé mrákoty mou pamět obstoupily.
Všem zvědům plíživým mé stony zatajoval
hrčením stálým chladný potok čilý
a ránu moji palčivou ve vůni trávník choval...