V té hodině, kdy noc se se dnem dělí
a o prestiž s ním hluše zápolí,
tu lesy náhlou odpudlivost měly,
jež sdílela se všemu okolí.
Výr ještě čekal, svírán mocí lesa,
jenž hlubší bázně, tvrdší, než je hlad,
a cizí sten, smrt v zárodku svém nesa,
se vzdaloval a blížil odněkad.
A totam bylo kouzlo lesa toho
i rozbit jeho obrovský byl klid,
zde možná bylo dohadovat mnoho,
však nebylo zde pranic pochopit.
Sám člověk neví: roste, nebo hyne?
Zdaž vina toho padá na lesy?
Jsou samy sebou v ten čas nehostinné,
či přišel člověk s vlastní depressí?