Juž potápěči žold svůj rozdělili
u mostních světel, jimiž vítr třás,
a kuplíř hrbatý jen čekal vhodnou chvíli,
své doupě otevřít, až bude po „zdrávas“.
Jde po klekání krokem, který straší,
svou postillu číst zvoník stoletý
kol vlídných oken, v kterých lampu sháší
stín romaneskně svadlé brunety.
A monotónní, šíroširá řeka
zobrazí měsíc, jdoucí nebesy
za zpěvu opilce, jenž paroduje, heká:
„Má milá v modré dáli za lesy...“