Teskná cesta mojich smyslů vyvádí mne nazpátky za hranice odeznělé, přešumělé pohádky, o místech, jež vyznačují nejčistší kout na zemi, osídlený ne už lidmi, jenom jejich dušemi.
O místech, jež moje oči tak jak v dětství uzřely, o lidech, již dávno, tiše, tak jak svíce shořeli. O kostelích, božích mukách, křivolakých ulicích, o jarech i černých bouřích od hor se sem valících.
O tom, co k nám tiše stihlo v matné spleti dějinné, co sic dýše ještě živo, rovněž ale zahyne. Moje oči stářím prázdné jemných darů nabyly chápat věci dneska zřené s abstraktními rozdíly,
jak by byly tehdáž zřeny pod vodami minula, vyhledávat na nich světla s věčností už splynulá, jímat záchvěvy už zhaslé bez těžkého úsilí všech duchů, již v minulosti o budoucnost prosili.
Je to všecko jako plavba ve hlubokém podsvětí, kde lze tvary sice chápat, nelze jich však viděti. Je to kontakt pavučinný s pradávnými dobami, pocit stínu prostřeného neodlučně za námi...
Náměstí zřím krabatit se v čtyrhran domů sychravý, jejichž okna západ slunce letmo jenom pozdraví, farní chrám, jenž pro vír ducha není dosti prostranný, kde se vzdává srdce města do nejvyšší ochrany.
V druhém konci chrlič kašny plný chladné svěžesti, jako by šum vnitrozemní v lidskou řeč chtěl převésti, zvoní, puká bez přestání, nikdy mdlý a znavený, tajně štván a skrytě sílen hlubokými prameny.
U té kašny když už soumrak jako mnich jde po kraji, ženy duše nepřezpytné vyznání svá šeptají. Splývá to v šum odtažitý – ševel vod a ševel úst, touhy jako sladké stromy do tmy se tu zdají růst.
Sedí lidé v sebe skleslí na zápraží domovů, muž tu sdílí strast své ženy, žena starost mužovu. Den vystřídá stanoviště s nocí, stouplou do rosy, všecky, již tu těžce žijí, tiše, smírně odprosí
za všecko, čím snad je zranil, za vše, v čem byl nevěrný. Rozpuknou se v temno ulic blikotavé lucerny. Usnou lidé v komorách svých, ani hlásný neruší, jsouce zvadlí po zevnějšku jako zvadlí na duši.
Stará kaple Matky boží z nadobzoří vyniká, noc pokryla spravedlivé, jako kryje hříšníka. Šumný hřbitov kolem kaple, kam se život propadá, tkví jak spáči zadýchaná Getsemanská zahrada.
Cookies on Poetry Cove