Byl jednou večer takový, že odmlčelé stromoví
ni nezachvělo listem,
všech barev akord v kosmu mřel, jen na západě ještě vřel
svým trudným amethystem,
A sinavělá krajina jak úsměv, který shasíná,
mdlý přísvit seje pro ty,
kdož přišli, aby slyšeli snem zdušený a nesmělý
vzlyk ptáka ze samoty.
Kdož přišli, kterak moc a div všech nekonečných perspektiv
se v nebi pojí, zříti,
tak tajnostně a potichu loď třesoucí se v indychu
by zřeli přeplaviti.