Má každá rasa svoje znaky,
– my Čechové je máme taky –
jichž na věky se nezhostí,
v nás Češích je a vždycky byla
jen úcta pevně vkořenilá
ku milostivé vrchnosti.
Neb bez vrchnosti býti živi?
To byl by život kormutlivý,
nač žíti ho pak, věru nač?
My srdcem ještě žijem v čase,
kdy nad zády nám vznášela se
jen mušketa a karabáč.
Ach, jaká leta! Skoro snivě
se tratí v dálné perspektivě,
když člověk nazpět pohledí...
Zde není dosti stuh a kvítí!
Ať Jasnost stále živě cítí
svůj poměr pána k čeledi!