Synové pozdních chvil a odkojenci žele,
zpívejte se mnou píseň utrpení,
píseň o orlích výsostech a o vězeňské cele,
píseň, jež mdlí a proklíná v pochybách o spasení.
Píseň o cele vězeňské ve starodávné věži,
kde v touhách slábne mladý lidský stín,
u paty věže šum kde dravé vody běží...
(kam jenom, kam, přes svahy hornatin?!)
Píseň o výši vesmíru, jenž nad věží se vzpíná,
až všecky nervy tuhnou závratí,
píseň o světě vzdáleném, jenž vězně zapomíná,
k němuž se ani stráž již nevrátí.
Oh, nikdy, nikdy! Věž až padne v rumy
a kostra slabá na její dně zbledne,
ni s výše vesmíru sup křídly nezašumí,
na bílé kosti ani nepohlédne...