Tak němý večer byl, báň nebe zesinala
jak kámen lazurit, když hasne v přísvitu,
a ticho mystické jak obrovitá skála
svou vahou poutalo dým snů a pocitů.
A poklid Sabathu se sladce snášel k duchu,
vír světa zahaliv jak vonné plachtoví,
i voda cisteren se leskla beze vzruchu,
čněl v rysech obzoru háj dusný myrtový.
Již ke žni krajina se zabělela z vedra,
klas prosa, pšenice se v proudech zlata myl,
kmen vinných rév, jejž váhla tíha štědrá,
dnům vlastním žehnaje, se k zemi naklonil.
Brav z pastvy hojný pojaly už sruby,
hlas zvonku žalný zaplakal a zhas’,
v snu omamném tál význam žití hrubý
a dechem přírody byl okamžik a čas.