Tak němý večer byl, báň nebe zesinala
jak kámen lazurit, když hasne v přísvitu,
a ticho mystické jak obrovitá skála
svou vahou poutalo dým snů a pocitů.
A poklid Sabathu se sladce snášel k duchu,
vír světa zahaliv jak vonné plachtoví,
i voda cisteren se leskla beze vzruchu,
čněl v rysech obzoru háj dusný, myrtový.
Již ke žni krajina se zabělela z vedra,
klas prosa, pšenice se v proudech zlata myl,
kmen vinných rév, jejž váhla tíha štědrá,
dnům vlastním žehnaje, se k zemi naklonil.
Brav z pastvy hojný pojaly už sruby,
hlas zvonků žalný zaplakal a zhas’,
v snu omamném tál význam žití hrubý
a dechem přírody byl okamžik a čas.
Dům sladkých sester – Marty dům a Máří,
kryt stínem fíků, rév a loubince,
jak zvoucí úsměv ve přátelské tváři
vstříc pocestnému tanul prostince.
Dým bledý, vláčný tiše z krbu vyšel,
noc plnil neklidem zpěv jejích slavíků,
a poutník, chtěl-li, celý vesmír slyšel,
jak jeví vysloven se v plachém výkřiku.
Zde stanul Kristus. Pokojný a bosý,
pln sdílné síly čarný jeho hled,
hlas maje svěží od duchovní rosy,
dávaje slovům bouřit’ se a chvět’. –
„Oh, Marto,“ – řekl, – „pečliva jsi ke mně,
věčné se časným lstivě zabíjí;
chápeš svou lásku příliš mdle a temně.
Duše má plane k sestře Marii!“