Sen kalný tknul se rybářových víček,
na sítí slané v hrubém klubku spal,
chvěl v krabici se rybí olejíček,
mžik’ ještě svadle a pak umíral.
I vzkvitly hluché mysterie v cele:
krab dávno zaschlý z podpostele vstal,
v před poklonil se trochu nevesele
a deklamoval smutný madrigal.
„Ó nevěříme,“ frkly želvy všecky –
„ty nejsi žádný pravý pomořan!“
Tu měly želvy výraz mimosvětský
a rozevřené oči do kořán...
Když domluvil, pad’ jako soudek vinný,
v němž dutinou se ozve „huhuhu“.
Vlát započaly chalupy a třtiny:
„Buď s bohem navždy, věrný soudruhu!“