Je letní noc, v níž zrozen hřích
a jako z ran, z všech tužeb mých
krev horkým proudem teče
a zachvívá se do rána
v ní obloha jak zbodána
od plamenného meče.
A hučí háj. Znám smysl vět,
jež může háj té noci pět,
však cizí jsou mi slova,
leč duše, tmíc se ve stesku,
až do ranního zábřesku
ten smysl nezachová.
Dál oděna je v plachý šat,
je cítit vůni mléka vlát
a kanout s tíží sladkou,
mrak teplý, sytý bouřemi,
se v tichu pojí se zemí
jak s milenkou a matkou.