Řeč stromů zněla, hlasy táhly dřevem,
jev neznámého jsouce pramene,
na slova těch, jíž trpí pod úsměvem,
si v hlase tomto člověk vzpomene.
A zpíval pták svou plynnou píseň noční,
jež vznášela se třesouc ve výši,
že řekl jsem: „už s prosbou svojí počni,
teď – živ-li jest – tě bůh tvůj uslyší!“
O, slyšel jsem, jak vzdálen kolouch kvílí,
jsa z pravé cesty liščím bludem hnán,
že klesl jsem na zbytcích lidské síly
a odestřel své srdce dokořán
i s jeho bázní, s jeho krví hravou,
by průvan slávy vstoupil do něho,
je zbavil ran a hnisu nečistého
ve jménu otce... ducha svatého...