Co bylo bájí, v každé z nich
vál smutek z očí, pukal smích
a třeskly vinné číše,
a labuti svůj klonily
nad tůně oblouk spanilý
a plavily se tiše.
A s přirozenou gracií,
jež měkký pohyb ovíjí
jak do závoje z rosy,
zjev byly čarný, líbezný
jak nedobyté princezny,
jež hvězdy v čele nosí.
A uzříce se v jezeře
v své něze a v své nádheře
jak živé snění chvíti,
na sladký obraz neživý
tak v nitru byly žárlivy
jak Narcis na své bytí.
Ač bylo v světě bájí dost,
přec v každé z nich se žárlivost
jen v krvi na vždy zhasí,
tak ony pro svou podobu
si béřou s sebou do hrobu
jen kletbu svojí krásy.