Sál šerý byl a vzpurně klenutý
s estrádou z temných, prvohorních kostí
pro velký nával smutné reduty
a s hudbou plnou vláčných netečností.
Divokým Breughlem kryty byly stěny
a v lustrech olej nesvěcený bděl,
tu mrtvý patricij, dřív v církvi oblíbený,
s kuběnou ulic v kole procházel.
Dnes Voltaire něžně líbal abatyši,
jež nalezence cizí kojila,
a básník trapně opilý zved’ číši,
na čele ránu, v ústech motýla.
A kněžna zklamaná, jíž těhotenství brání
v mramoru tančit hladkou gavottu,
jde s Vrahem v kukli, jenž se těší na ni
a kolíbá ji v nutnou dřímotu.
Jde ruku v ruce missionář snědý
kol s horkokrevnou jižní subretou
tak jako na pouť mezi dálné ledy,
kde s novou vírou stromy rozkvetou.
I temný kleštěnec, jenž bez odměny hlídal
nejdražší vězně teplých harémů,
dnes v smutné redutě se dlouze rozpovídal
o zbožné lásce srdci čistému.
A Putifarky ve výklencích síně
na planá prsa tiskly novice
a mluvily při ponoukavém víně
o „loučeních“ a „postech“ nejvíce.
Kapelník černý slábnul na rozpacích,
zda těžká hudba nelká okny ven,
neb chýlilo se na hodinách hracích
k radostným značkám, kdy se křísí den.
Do sálu kdosi vnik’ pak na znamení,
by olej shas a hudba nehrála
a bylo chladno v bílém kuropění
a po krajinách mlha stonala...