Vše uzřel juž. I slavná jitra pouští,
jež zradit přicházejí dravčí brlohy,
kde voní řídká, drahocenná houští
pod safírovým prázdnem oblohy.
I sever nehybný, v něm velechrámy ledu,
kde rody tulení dny bezstarostně tráví,
vším byl již rozplakán, když bloudil ku posledu
a černé prstence mu svisly kolem hlavy...
Smích moře šílený se nikdy nepřestával
ve dne ni v noci o skal hroby lámat,
se znavující jistotou při sklonu dne vždy vstával
na nebi západním zmar žhavých panoramat.
Šla stále oblaka a smutno bylo z toho,
že bezvědomě jdou a žádný cíl že není
a vítr nosil pozdravy z prázdnoty od Nikoho
a ptáci modrem klesali do hlubin pomyšlení...
„Obsáhnout vše! – Sám všechen život býti!“
vydechl poutník, tiše oči kloně
a těžké slzy počaly se líti
mu bezděčně do hřívy jeho koně...