Podivná pohádka: Byl králem žebráků a špinavců a sběhů; však byl také králem laní, vod jasnozřídlých, žlutých oblaků, byl škaredý jak vlkodlak a zemřel bez usmání.
Ve sluji toužebné, kde kořání zlé čpělo, když z tmavé dálky bubny bouře táhly, když nebe v hoře upadlo a na svět zanevřelo, dav smutných vyhnanců on svolal ve sněm náhlý.
Huňatí uhlíři od milířů se sešli, kde blízko zvěře v jámách nocovali, a psinců hlídači a hrobař v hlíně sešlý, půlslepí šumaři a bylinkář Syn Skály...
Hle, zámek skleněný, v němž moloch vyhřívá se – z milosti boží knížátko – na posměch naší nouzi a paní jeho sněhová o ebenovém vlase na šerpě chrta vodící, jenž lísá se i vzpouzí.
Hle, zámek rozkoše, kde k radovánkám troubí na šalmaj vzletnou zlatobílé páže, pro stálé bezpečí ční v arkýřích a loubí mohutné stíny volající stráže...
Ten ovčince my (pojďte blíž!) dnes navštívíme k ránu, až budou slábnout souhvězdí a mdloba stráže schvátí, kdo v tichou fortnu první vpáčí ránu, ten mramor prsou paniných smí první objímati!
A snesem poháry a oživíme krby (pán hradu lýčím spoutaný se na nás dívat musí), až v očích našich rozhoří se oheň vína hrdý, pak ženy svlečem, rozpletem vlas jejich noční, rusý,
a dáme vášni svobodu... Až kvas se přece schýlí a úsvit sychravý k nám zádumčivě vstoupí, o skály číše roztřísknem, jež z orgií nám zbyly a počnem kupčiti: ‚Kdo tuto děvku koupí?!‘
„Zaplatím krunýřem a modrý prsten přidám!“ ‚To málo je! Hleď, její skvoucí nohy! Za jab’ko korunní jen nevěstku tu vydám.‘ „Nuž, ještě vzácnou čabraku a trojí losí rohy!“
V toužebné sluji svaté ticho bylo, když skončil starý vlkodlak a tma tu byla dávná, stříbrné světlo vlasatic se venku zahemžilo, Noc navštívila doupata v svém diadému slavná...
Cookies on Poetry Cove