Sotva juž nesou sloni svoje věže,
v červáncích hyne jejich troubení,
mědění muži přemílají v leže
modlitbu vleklou, za den znavení.
Sotva že kaktus hne se spánkem hada,
sotva se vzedmou žhoucné písčiny,
sotva že dýše Nubičanka mladá,
s bohatých prsů skanou tygřiny.
Sotva že vítr zčechrá v palankinu
bisamů chvosty kolem do kola...
Nesmírná touha zemřít v její klínu
se ozvala... A tropus plápolá...