V svůj bujný zámek předvésti mne dali,
kokardu blázna vetkli v smutný flór,
mým elegiím beztaktně se smáli
a krásky šeptly lehce „Dalibor!“
Jak černá krev se tmělo jejich víno,
hlouběji nežli vilnost rytířů,
já poklonil se paním, jimž je líno
povznésti oči od svých vějířů,
však váhal začít... Chrti ulízaní
z siesty svojí vzhledli tázavě
i trochu opilí a kadeřaví páni
s komikou pudru ještě na hlavě,
jak krátkodeché, strojní figuriny,
jež do museí kramář nalíčí...
...S výčitkou vznikal v strunách mandoliny
ohebný, směšný kankán opičí...