Tak málo stínu jest pod jalovci a tisy,
kraj sváhlý Cenereth se v žáru tetelí
a stopa sytých snů nad vinicemi visí,
stav sladké mrákoty jak v smyslech utkvělý.
Fík, růže, terebinth svá aromata sejí
a medem plodův svých je provanutý sad,
tok svatých vod se stále pomaleji
zdá nížinami valně uplývat.
Je nebe zářící, jsouc z azuru a mědi,
spěž plamenná jsou nahé krky skal,
zrak umdlený tu v žároviště hledí,
jak v světel zdroj by zraněn pronikal.
Jen obzory jsou vyssáté a zbledlé,
jak z touhy tvé jen přídech byl by vzat,
a svěží chladnost vody v napajedle
zdá ze mdloby se parné vymykat.
Třtí, síť a rákosí je bez ševelu zcela,
ryb plýtev stříbrná dnes tůně nezčeří;
stan tu a tam se nezvichřený bělá
jak motýl usedlý v trav husté kadeři.
A těká bezcílně tu bílé stádce bravu,
skot těžký, poklidný tu rousá pastvinu,
had, jiskře záhadně, svou tyčí z písku hlavu,
jsa hříšně lichotný stem zrádných odstínů.
Jsou ženy pastevců tu opojného zdraví
a moci smyslné jak černé večery,
chtíč s mužů na ženy jak vítr věje žhavý,
slast jejich zanítiv a smysly veškery.
Tu kane s obětišť krev kozelců a volů,
zní v kvasy opilé ryk trub a cymbály...
Dlí Jahve přesilný tu se svým lidem spolu,
kde květy rozkoše v plod sladký uzrály.