Jen v tišině a noci, v kterou mžiká
pel stříbrný na sněném ovoci,
já dosíci jsem věřil prostředníka,
jenž od sporů moh’ duše pomoci.
Jen tišinou a nocí, v niž se lije
tma mlčky rostoucí, ni dechem zčeřená,
jíž ztopena být může nostalgie
a její hloubkou bolest změřena.
Jen v tišině a noci, do níž pne se
hrad snění závratných, jejž nemožno mi slézt,
v níž písek kosmických se moří chví a třese
a sině zelené jsou vírné cesty hvězd.
V té tišině, v níž lidé vnitřně zralí
své fatum na dosah své vůle přiblíží,
v té noci mlčení, v níž s pietou i sňali
své hoře tajené, jež pnělo na kříži;
V té tišině a noci, kteráž chladně
mé srdce ovíjí jak hebká šarpije,
já najdu sladký jed, jenž usazen je na dně,
když číš své samoty ret schvátiv, vypije.