Když přišlo jaro, divná věc, duch rozesmutněl skrytě
a zlaté oči orseje ret líbal roztržitě.
A takou mukou tajemnou se duše mocně chvěla,
chtíc povědomým úsilím jaks vybavit se z těla;
a lítost k sobě samému tak prudká a tak měkká,
když se předmětu na předmět s ním laskajíc se těká,
se probudila v prsou mých, kde ode dávna spala,
by jako míza otravná v mých cévách kolovala.
Tak jako bych už na zemi víc pevnou nohou nestál
a za vše, čím jsem nevinen, se nelítostně trestal...
...Když přišlo jaro, rujný čas, jenž vzedmul vody šumně,
cos jako stín mé mrtvoly vždy blízko stálo u mě
a všecka rozkoš vitální, kvas bílé vodní pěny,
byl pro mne pojem nehybný v svém smyslu obrácený:
byť vzpurný tok těch peřejí stem bubnů vřel a hřmotil,
mou energii udusil, mou sílu znehodnotil.
A já, já jsem stál jak stařec již pod jabloní, jež květla,
zrak nevidomě přivíral jsem pod přívaly světla
a zacpal sluch, když z ptačích hnízd se vznesla píseň stará...
Pro pozdní lásku člověka už není více jara!