Jak altem flétny, chvěním cella
by ze hrudi se vytrácela
ve truchlé písni sama krev,
tak pěje kos. Čteš v jeho hlase,
jak žije se, jak umírá se...
A to je více nežli zpěv.
Ach, to je víc než mluva sama!
Čteš romanci, čteš těžké drama,
jak tebou samým psaných knih.
To ani snad zpěv ptačí není,
tvá bolest to, tvůj stesk a snění,
tvé rozkoše a též tvůj hřích.
Tak pěje kos, když den se šeří,
když hasnou jiné hlasy v keři,
ve vrchu jedle sám jsa skryt.
Šlář soumraku, jenž halí mlází,
zpěv v diskretnosti doprovází,
již lze i dechem porušit.